Socha

Jdu si takhle světem
a hledám tu pravou.
Procházím tmou, světlem,
žízní a únavou.
Potkávám jich davy,
ale mé oko od únavy
nenajde tu pravou.
Jednou jsem ji možná potkal.
A rychle se zamiloval.
Čekám, co mi odpoví,
když se to doví.

Neřekla nic, jen mlčela,
a já teď jen sním, co by říkala.
Napadá mě, proč mě nemá rada,
proč mi nerozumí?
Má mě jen za kamaráda,
jinak to neumí?
Možná umí, ale nechce.
Ale proč neřekne ne?!?
Pohrdá přátelstvím nebo ne?!?

Socha, která stála doma,
stojí nyní zde.
Jiný sochař jiná dáma,
ale jak podobají se.
Dáma není jiná, je stejná, která stála doma.
Ale jak socha může jít a stát teď venku s náma?
Já a on tam stojíme
a navzájem se neznáme.
Přitom máme něco stejné:
sochu dámy, která doma stojí,
v mé mysli a v pokoji.
Však socha, která tady je,
je stejná, stejné partie.
Ale jiný sochař dělá je.
Hrůza, která polévá mě,
zastírá myšlenka: vždyď není moje.
Stojí přece doma a myslí na mne.